Těžko na cvičišti, lehko na bojišti | MATURITA!

 Ahoj!

Uffff. Konečně to můžu napsat. Udělala jsem maturitu! A protože je to samozřejmě obrovská událost v životě, musím si svoje čerstvé pocity zaznamenat i sem. O tom, jak se učit a tak dále dneska psát nebudu, to si určitě ušetřím do nějakého článku pro budoucí maturanty. Spíš bych ráda popsala tu svojí zkušenost, pocity, jak to vůbec celé probíhalo... protože to je něco, co jsem sama před pár týdny hledala na internetu docela marně. Tak se pohodlně usaďte, povím vám pohádku o tom, jak vypadalo posledních pár týdnů v mém životě. Spoiler: pohádka má šťastný konec :) 

Ve svých předmaturitních deníčcích (tady a tady) jsem psala, že ke svému překvapení jsem celý květen úplně v pohodě. A to jsem se maturity bála už od září (když nepočítám celou střední, ale tak to bylo ještě daleko, žejo). Od začátku čtvrťáku do nás hustili, že už se musíme připravovat, že je to tady cobydup. Zpětně si říkám, proč jsem ty nevyžádané rady vůbec poslouchala! Akorát mě to znervózňovalo.

Učit jsem se začala aktivně 1. května. Předtím jsme samozřejmě maturitní otázky opakovali na seminářích, takže jsem se zas tak úplně neflákala, ale zase víme, jak vypadají online testy, žejo... :D Ale od začátku května jsem opravdu měla plán, jela jsem podle něj, každý den se tomu věnovala. Ne vždycky se mi chtělo, obzvlášť když jsem viděla, že ostatní se tomu třeba nevěnují tolik, co já... ale věděla jsem, že tomu těch 5 týdnů života věnovat opravdu chci, a že je to to nejmenší. 
Abych to zkrátila... fakt jsem neměla žádnou větší krizi. Při čtení zpráv od kamarádek, že to nestíhají, že brečí zoufalstvím, jsem si říkala: aha, ok, tak asi to taky brzo přijde :D Ale nepřišlo. Týden před maturitou jsem malinko znervózněla, když jsem viděla fotky maturantů z týdne před námi. Bylo to najednou tak blízko a vypadalo to tak strašně oficiálně. Ale nenechala jsem se zviklat a nadále se soustředila učení.

Poslední týden jsem už jenom opakovala a jenom zběžně prošla češtinu a angličtinu. V neděli, den před maturitou, když už jsem měla všechny otázky znova projeté, jsem teda byla docela nervózní. Najednou mi přišlo, že nic neumím, ale samozřejmě nemám čas se to všechno naučit znova, žejo :D Přiznávám, ten den mi bilo srdce rychleji než normálně a k večeru mě dokonce začalo bolet ze stresu břicho. Ale pořádně jsem se najedla, zopakovala jenom to nejdůležitější a večer ještě koukala na finále mistrovství světa v hokeji. Bála jsem se, že nebudu moct usnout, ale opak byl pravdou. Spala jsem jako miminko, ráno jsem se vzbudila a nebyla jsem nervózní ani trochu. Už jsem se jenom těšila, až se hezky obleču a ukážu jim, co jsem se naučila. 

Jako první maturanti ze třídy jsme měli takové malé zahájení, ředitel řekl pár slov, předali jsme květiny a šlo se tahat. První byla angličtina, losovala jsem jako třetí v pořadí.
Pokud už jste četli nějaký můj článek nebo mě sledujete na instagramu, tak víte, že jsem týdny, spíš měsíce, strávila tím, že jsem se snažila přimanifestovat si ty otázky, které jsem chtěla. Často jsem manifestovala konkrétní čísla, někdy ale jenom "otázku, kterou budu umět". Otevřeně přiznávám, že jsem si konkrétní otázky nepřimanifestovala :D ALE! Z angličtiny jsem chtěla Londýn, dostala jsem travelling. Takže víceméně splněno :D Nádherný téma, měla jsem ze sebe fakt dobrej pocit.
Další byla chemie, předmět, kterého jsem se nejvíc bála. Hlavně kvůli přísedící učitelce, kterou jsme měli na seminář, a která je takovým postrachem gymplu. Vytáhla jsem si strašně obsáhlou otázku, nejdřív jsem se zhrozila, ale právě ta učitelka mi na potítku řekla, na co hlavně nemám zapomenout a celkově se snažila hodně pomáhat... A ve finále takhle dost složitá otázka šla docela uvařit z vody :D 
Z biologie jsem si celé týdny přála otázky 14 a 15, vytáhla jsem si 16. Ale byla to opěrná soustava, takže zase krása. Kdo maturoval z biologie, ten ví. Jestli jsem byla do chemie vůbec nervózní, tak tady to ze mě muselo úplně spadnout a docela jsem i vtipkovala, párkrát jsem něco spletla, ale všichni jsme si z toho udělali srandu :D 
Jako poslední mě čekala čeština. Netušila jsem, jakou knížku mám pod kterým číslem, pouze jsem věděla, že si nechci vytáhnout dvanáctku, Osel a stín. Je to asi nejsložitější knížka, co se jmen týče, takže jsem si pět minut před táhnutím ještě rychle prošla postavy. No a za pět minut jsem si vytáhla dvanáctku :D A ty postavy jsem vůbec nepotřebovala, všechno se dalo vyčíst z textu. Nakonec knížka, které jsem se bála nejvíc, byla úplně nejvíc v pohodě. Skončila jsem 4 minuty před limitem a bez řečí mě propustili :D Fun fact: S kámoškou, která šla tahat přede mnou, jsme si říkaly, co hlavně nechceme. Já Osel a stín, ona Petrolejové lampy. Docela jsem se na potítku zasmála, když jsem začala psát o oslovi a ji slyšela mluvit o lampách :D

Mluvila jsem jako poslední, takže po mně se učitelé ještě pár minut domlouvali na známkách, pak si nás zavolali a zjistila jsem, že mám ze všeho jedničky! Myslím si, že hlavně v chemii mě učitelky opravdu podržely a jsem jim za to hrozně vděčná. Ale jinak jsem si víceméně vytáhla skvělé otázky (i když to tak nejdřív nevypadalo), za což jsem opravdu ráda. Sice jsem neměla ani jedno číslo, které jsem chtěla, ale ten finální výsledek byl přesně takový, jaký jsem si ho x nocí před spaním představovala. 

Ještě teď jsem v šoku z toho, že jsem to vážně dala skoro bez stresu. Mamka se bála víc než já, ráno jsem ji ještě v autě utěšovala :D Ve škole to bylo úžasný, všichni byli hodní, usmívali se, já jsem byla ráda, že jsem se tam skoro po půlroce podívala. Protože co si budem, osm let je osm let, bude mi to vážně chybět.
Úplně nejlepší částí dne ale nebyly ani známky, ani zmrzlinový pohár potom, ani koupačka doma v bazénu, ale to čekání, když někdo mluvil, někdo byl na potítku, a my ostatní jsme byli spolu ve třídě, vtipkovali jsme, maličko jsme přešlapovali a potili se :D, napjatě jsme sledovali dveře, a když se otevřeli, hned jsme se vyptávali: tak co, dobrý? A vyzvídali, co si kdo vytáhl. Už dlouho jsem nezažila takovou tu kolektivní soudržnost, jeden za všechny, všichni za jednoho. Tohle byla ta nejhezčí část dne. Jak jsme v tom byli všichni spolu. A ještě to, jak jsme si na konci všichni plácli, objali jsme se a usmívali se od ucha k uchu. This is it. Máme to. Je to za náma ♥ 

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Stoprocentně. 

Děkuji moc všem, kteří na mě mysleli. I díky vám jsem to zvládla tak, jak jsem to zvládla! Nemůžu se dočkat, až se s vámi podělím o to, co bude dál. Protože, pšššt, je to něco velkýho. Stay tuned!

E.