Ups and downs

Znáte ten pocit, když víte, že se vám všechno daří, cítíte, že vám v životě nic nechybí a jste tak moc šťastní, až se vám z toho točí hlava? Jo, tak takhle nějak vypadalo moje jaro a většina léta. 

Celá ta stay at home situace bylo přesně to, co jsem potřebovala. Mohla jsem se stoprocentně věnovat sama sobě, být svým vlastním time managerem, posouvat se, vystupovat z komfortní zóny, ale zároveň si v ní lebedit a odpočívat. Bylo to pohlazení pro moji duši. Asi jako většina lidí na jaře jsem byla hodně aktivní, smashed a whole lot of home workouts you know, svýho pejsánka jsem rozmazlovala každodenníma procházkama, podnikala cyklovýlety, udělala řidičák!, zhlídla strašně moc seriálů, a panejo, dokonce jsem se začala učit španělsky. Que bueno!

A většinu toho času jsem si to všechno uvědomovala. Jak jsem vděčná za všechno, co mám. Za svoji rodinu, za to, že jsem zdravá, že nemusím řešit žádný relativně velký problémy. Že se mám dobře. Že jsem nahoře na obláčku. A malá část uvnitř mě věděla, že to není jen tak. Že to, že jsem momentálně fakt moc nahoře znamená, že dřív nebo později mě čeká pořádnej sešup dolů. Uhodla jsem.

šťastný.

Ale ještě předtím jsem si stihla užít to nejvíc nejlepšejší léto. Jaro mě přimělo si všeho vážit ještě víc, takže výlety, cukrárny a cesta za hranice (ikdyž nikam daleko) pro mě byly vlastně lepší než Vánoce. Těch zážitků! Tolik smíchu, vodky s džusem, nachozených kilometrů, dobrýho jídla, skvělých lidí (ahoooj Anet!!<3) a jedna zdolaná nejvyšší hora. Tolik štěstí.

 

Jenže jak už to tak bývá, nic netrvá věčně. Léto skončilo, začala škola a stres hit me hard. Jasný, věděla jsem, že to bude po půlročních ,,prázdninách" fuška. Že jsem zapomněla, jak se to vlastně všechno dělá. Jak se chodí do školy. Jak se píše test, když se na něj musíš naučit. Všechno jsem to věděla! Ale stejně jsem na to nebyla vůbec, ale vůbec připravená.

Navíc, jak už to tak v maturitním ročníku bývá, všichni nás začali strašit. Že maturita je za dveřma. Že už začneme průběžně zkoušet na ty otázky, žejo. Protože těžko na cvičišti, lehko na bojišti. 

Nechci a nebudu lhát. Září byl totálně nejhorší měsíc tohohle roku. Celá moje sebejistota, že to zvládnu, moje vyklidněná mysl, zažitý zdravý návyky... všechno šlo do kopru. 

Připadalo mi, že jsem v tom celým tak strašně sama. Instagram se pro mě stal synonymem slova toxic. Všichni tam vypadali tak hrozně happy, produktivní a s uspořádaným životem. Upřímně, totálně mě (bez prominutí) s*ali. Můj život najednou nebyl ani trochu insta worthy. 

Místo zeleniny jsem se ládovala čokoládou a buchtama. Protože to je můj coping mechanism. Jakmile se cítím sama, nesvá, ve stresu, v p*deli, jím. Jím hodně. Není to nejlepší řešení, vlastně to není vůbec žádný řešení, ale v tu chvíli, kdy do mýho těla dorazila nová dávka cukru, mozek si řekl: fajn, aspoň to jídlo mi zbylo.

I když jsem rozhodně měla čas na to, abych si šla zacvičit a tím se odreagovat, napumpovat do těla nějaký endorfiny a možná se z toho koloběhu dostat, stejně jsem nešla. Radši jsem si lehla do postele, koukala na Youtube, poslouchala písničky, litovala se. 

To není zrovna něco, co bych chtěla přidávat na svůj instagram. Čím bych chtěla motivovat ostatní. Na co jsem byla pyšná. Právě naopak. Cítila jsem se jako ten největší looser pod sluncem. Nemohla jsem se na ostatní ani koukat. Jak to, že oni to zvládají, a já ne? 

Všechna ta toxicita se přesunula do mýho mozku a já jsem najednou neviděla na světě vůbec nic pozitivního. A to jsem se vážně, vážně snažila. Uvědomit si, že jsem na tom dobře. Že si nemám na co stěžovat. Že mi nic nechybí. Ale moje hlava to prostě odmítala přijmout. Jediný, co mě udržovalo jakž takž nad vodou bylo vědomí, že tohle je moje dole. Že muselo přijít. A že dřív nebo později odejde.

věr tomu!

Long story short, teď jsem tady, už nějakou dobu není září a já už jsem nějakou dobu zpátky ve svý kůži. A tahle epizoda, neboli podzimní/předmaturitní/mezikaranténní depka, pro mě byla něco, díky čemu jsem si zase maličko uvědomila, kdo jsem. A kým nechci být.

Jsem holka, která se strašně moc ráda hýbe, protože ji to dělá šťastnou, pomáhá jí to zvyšovat sebevědomí a umožňuje v něčem se zlepšovat. Taky moc ráda jím, ať už nutričně bohatý jídlo, protože to mi dodává spoustu energie, pomáhá to mým svalům růst a mýmu tělu správně fungovat. A taky miluju čokoládu, lívance, indiánky v čokoládě a dortíčky jakýkoliv příchutě. Protože to jsou ty věci, který krmí moji duši, dodávají mi úsměv na tváři a navozujou spokofeeling v břiše. 

Ráda tancuju na písničky z tiktoku, zpívám, když nikdo neposlouchá, ráda se na sebe usmívám v zrcadle a miluju, když se můžu pochválit. Jsem ráda sama a umím to líp než kdokoliv, koho znám. Miluju svýho čtyřnohýho kluka, kterýmu můžu říct cokoliv, a nikdy nikomu moje tajemství nevyzradí. Mám ráda slunečný dny a mám ráda upršený dny. Miluju čtení a miluju angličtinu. Mojí další oblíbenou činností po jedení a cvičení je spaní. Mým skrytým talentem je i don´t give a fuck mindset.

Nemám ráda škatulkování, nemám ráda pravidla, házení flinty do žita a škodolibý lidi. Nechci být svázaná, ať už fyzicky nebo psychicky. Nechci být ničím otrokem. Ani otrokem svýho života. 

Tohle jsem já. I´m good. I´m enough. A vždycky budu! Každej z nás. I když se zrovna tak necítíme. I když nám sociální sítě předsouvají něco jinýho. I když nejsme každej den super ultra produktivní. I když jsme prostě totálně v kelu a naše mysl konstatovala, že nám už prostě není pomoci. Je. Vždycky je.

E.