upřímný life update

 Ahoj!

Nebudu lhát, k sepsání nového článku už se snažím dokopat už zhruba dva měsíce. Rozepsala jsem jich za tu dobu spoustu, ale nikdy to prostě nebylo to ono... Nejsem si jistá, čím to bylo. Možná taková menší kreativní krize, ale spíš asi neskutečný množství emocí a myšlenek, který jednoduše nešly proměnit ve slova a věty. Ani dneska to nejspíš nedokážu, ale doufám, že se mi povede se k tomu alespoň malinko přiblížit. Pokusím se...

Začít musím nejspíš tím, jaké bylo moje letošní léto. I když jsem se snažila hledat ve všem to pozitivní a užívat si život na maximum, stále mi v hlavě běžel sestřih těch nejlepších vzpomínek z Irska a permanentně jsem vzpomínala na to, jaký byl můj život tam. Najednou se mi nic v Česku nezdálo dost. Na všem jsem hledala mouchy, které tam možná ani nebyly, ale já jsem je prostě najít dokázala. 

I když jsem podnikla několik zajímavých výletů a snažila se si to léto udělat hezký, bylo opravdu jenom pár chvilek, kdy jsem se opravdu cítila sama sebou a šťastně. 

Když se na to podívám zpětně, ten problém nebyl vlastně vůbec to, kde jsem byla, ale spíš to, že jsem neměla pořádný program. Že bylo spoustu chvilek, kdy jsem se tak strašně nudila, že mi nic jiného, než stěžovat si na všechno, nezbývalo. 
Taky se mi v létě neskutečně prohloubil problém s body image a jídlem. V Irsku šlo cvičení a jídlo úplně stranou, místo toho jsem poznávala nové lidi a snažila se užívat si života, jak jen to šlo. Přestala jsem totálně řešit to, jak vypadám, jestli se hýbu tolik, kolik bych měla, nebo kolik toho sním. A pak jsem se vrátila do Čech, kde jsem najednou neměla co dělat, neměla jsem práci, neměla jsem školu. A měla jsem po dlouhé době čas podívat se pořádně do zrcadla. Po roce jsem musela vytáhnout letní oblečení. Po roce, kdy se moje priority změnily. Po roce, kdy jsem logicky něco přibrala.

A najednou jsem byla zase ta čtrnáctiletá holka, která nesnáší ten odraz v zrcadle, která porovnává svoje stehna se stehny lidí okolo, která si říká: tak od zítra začnu. Teď, když to píšu, je mi z toho neskutečně smutno. Jak se jako mávnutím kouzelnýho proutku změnil můj pohled na sebe samu. Jak jsem sama sebou opovrhovala. Jak jsem se doslova nesnášela.
Nejsem si jistá, jestli tenhle problém mám vůbec vyřešený, a proto se mi nechce ho tady do hloubky analyzovat. Ale celý léto se víceméně točilo kolem toho, že jsem byla neskutečně smutná, znechucená a zároveň neskutečně vystresovaná. Protože jsem najednou nevypadala v oblečení tak, jako dřív. Protože jsem se bála, co si o mě lidi, kteří mě rok neviděli, budou myslet. Přitom to celý bylo jenom a jenom v mojí hlavě.
Až si budu dostatečně jistá, že to je za mnou, tak se o tom možná víc rozepíšu. O body image, o těch nerealistických nárocích, který na sebe někdy máme, o binge eatingu, mental health a tak dále. Protože tohle léto pro mě byl jeden velkej mess a už nikdy nechci, aby se to opakovalo.

Asi je jasný, že návrat do Irska pro mě byl takovou modlou, ke který jsem celý léto vzhlížela a viděla v ní svoje spasení. A než jsem se nadála, seděla jsem v letadle zpátky s představou toho, že všechny svoje problémy nechávám v Česku a začínám úplně novou kapitolu. A pak, jakmile jsem dorazila do našeho nového apartmentu a sedla si na postel, jsem se neskutečně rozbrečela. Najednou na to na mě všechno dolehlo a pomyslela jsem si, jak jsem neskutečně hloupá, že jsem promrhala tři měsíce svýho života jenom tím, že jsem se modlila, aby už bylo září a já byla zpátky v Irsku. A poprvý jsem si uvědomila, že Irsko není vůbec žádný zázračný místo, kde najednou všechny moje problémy zmizí. Že celou tu dobu to nebylo o tom, kde jsem, ale co dělám, jak přemýšlím, s kým jsem.  A v tu chvíli jsem si slíbila, že udělám všechno proto, abych zase byla taková, jako dřív. Že se chci víc smát, víc se o sebe starat, víc se hýbat, podnikat víc zajímavých věcí a prostě si ten život dělat hezkej. Protože to byl ten důvod, proč byl minulý semestr tady tak skvělej. Protože jsem se aktivně snažila si ho udělat skvělej. 

A teď tu sedím, o dva měsíce později, a můžu říct, že se všechno pomalu, ale snad jistě zase obrací k lepšímu. Začala jsem pravidelně chodit do fitka a poprvé po pěti letech, co cvičím, jsem se začala kamarádit s osou. Cvičení je zase jednou z mých oblíbených činností a neskutečně mi pomáhá se vypořádávat s většinou špatných nálad. Plus samozřejmě s body image. Rozhodně už to nedělám proto, že chci nějak vypadat, ale protože se potom cítím jako největší badass.
Ještě rozhodně nejsem mentálně tam, kde bych chtěla být, ale vím, že se tím směrem posouvám. Už dlouho se nestalo, že bych špatnou náladu zajídala čokoládou. Přestala jsem se pořád prohlížet v zrcadle. Jasně, že občas přijde horší den, ale progress isnt a straight line a to si musím neustále připomínat. Spolu s tím, že musím být trpělivá.

Stalo se i spoustu dalších věcí. Potkala jsem spoustu nových lidí. Neskutečně zajímavých lidí! Utužila existující přátelství. Připomněla jsem si, že umím být pracovitá, když je potřeba.  Poprvé jsem zkoušela surfovat. Ušla 50K kroků za jeden den. Ochutnala pumpkin spice latté. Začala dobrovolničit. Poprvé viděla Harryho Pottera. A spoustu dalšího. Ale o tom třeba v nějakém dalším článku!

Děkuju moc, že jste dočetli až sem. Tohle pro mě bylo vážně obtížný napsat, protože jsem kapitolu léto 22 už chtěla opravdu uzavřít. Ale taky vím, že to ze mě muselo ven, protože jinak bych si nedokázala uvědomit, jak velkou cestu jsem ušla.

Feels nice to feel like myself again <3

E.