2 měsíce v Irsku!

 Ahoj! 

Momentálně sedím ve škole, ve sluchátkách mám puštěné vánoční písničky a jsem neskutečně šťastná. A cítím, že je potřeba zase napsat něco o mém životě tady v Irsku, protože čas utíká rychlostí blesku. Zrovna tento týden jsem si četla starší články a uvědomila jsem si, jak jsem vděčná, že tady na blogu mám zaznamenaných tolik vzpomínek! Obzvlášť ty z posledních dvou měsíců si potřebuji uchovat, abych se k nim mohla někdy vrátit a připomenout si tohle období. Moje první měsíce studia a života v Irsku! 

Poslední článek z Irska byl plný raw pocitů. Konec října a začátek listopadu pro mě bylo docela těžké období. Cítila jsem se často sama, měla jsem pocit, že sem nepatřím. Každý den jsem se budila s takovým neidentifikovatelným strachem, svíravým pocitem v hrudi, špatnou náladou. Nevěděla jsem, čeho se bojím, ale prostě jsem se bála.
Jakmile se to začalo trochu obracet k lepšímu, jedna z dalších mezinárodních studentek mi řekla o kulturním šoku. Bylo to poprvé, kdy jsem o něm slyšela, asi jsem v hloubi duše věděla, že něco takového existuje, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že si tím zrovna já procházím. Začala jsem googlovat a zjistila jsem, že na mě sedí absolutně všechny "příznaky".

Nechci tady úplně podrobně popisovat, co přesně každá fáze kulturního šoku obnáší (ale stoprocentně o tom někdy psát budu, protože to mému já před pár týdny hrozně pomohlo), ale moje druhá fáze (neboli právě ten "šok") trvala díkybohu jenom týden nebo dva. I tak to nebyla vůbec příjemná zkušenost. Hlavně z toho důvodu, že jsem nevěděla, co mi je. Nevěděla jsem, jak se cítím, proč se tak cítím. Nedokázala jsem si představit, že si někdy na život tady zvyknu, ale zároveň už jsem začala zapomínat, jaký je můj život v Česku. Byla jsem tak nějak lapená mezi dvěma kulturami, dvěma domovy, a přitom ani jeden z nich nebyl tím domovem.
Těžko se to vysvětluje, ale tipla bych si, že si tím prošel každý, kdo se někdy odstěhoval někam dál. A vlastně to možná ani nemuselo být tak daleko...

Každopádně všechno se začalo postupně zase obracet k lepšímu. Přihlásila jsem se do international student ambassador programu, díky tomu jsem poznala další mezinárodní studenty a zjistila, že oni si prochází víceméně tím samým. To mi neskutečně pomohlo, protože jsem se přestala cítit na všechno tak sama. 

Účastnila jsem se dne otevřených dveří u nás na škole, což byl jeden z nejlepších dnů za celé dva měsíce. Sblížila jsem se s holčinou z Brazílie, se kterou toho máme spoustu společného. Ve městě už visí vánoční výzdoba... Celkově se děje spoustu maličkostí, které dohromady znamenají hrozně moc. A já jsem ráda, že jsem ve stádiu, kdy si těhle maličkostí všímám a vážím si jich. Každá jedna věc mi dokáže vykouzlit lepší den.

Můj odlet do Česka se nezadržitelně blíží. A nebudu lhát, pořád se strašně těším a odpočítávám dny, ale zároveň vím, že do té doby mě tady v Irsku čeká ještě spoustu zábavy!
Konečně si začínám uvědomovat panejo, já studuju v zahraničí. Přijde mi, že už jsem se toho tolik naučila... a to mám všechno ještě před sebou. 

Déšť, vítr, další déšť, spousta duh, nejvíc kroků, co jsem kdy ušla za měsíc (alias walktober), kamarádi z Irska, Brazílie, Malajsie, Indie, Vietnamu a Polska, neskutečně moc zařizování, hodin v knihovně, hodin v laboratořích, poslechnutých podcastů, pár workoutů na pokoji, spoustu videohovorů a slz, a spoustu ŠTĚSTÍ. Dva měsíce v Irsku v kostce :)

E.