vděčnost, stesk, život | diary

 Ahoj!

Už nějakou dobu mám rozepsané dva články o Irsku, ale pořád se nemůžu dokopat k tomu je dopsat. Možná taky proto, že jsou takové informativnější, ale já mám spíš náladu vypsat se z pocitů. 

Jak se mám? Jako na houpačce. I když... ne, to asi přeháním. V 90% času jsem šťastná a spokojená. Líbí se mi tady. Škola je úžasná, chodím tam hrozně ráda, našla jsem si pár kamarádů, dělám věci, které mě baví, starám se o sebe sama, jsem pánem svého času. To je to, co jsem už hodně dlouho chtěla.
Ale pak jsou tu samozřejmě taky horší dny. Dny, kdy nemám ke komu jít a s kým si povídat, protože všichni odjeli k rodičům. Dny, kdy mi neskutečně chybí moje rodina a můj život. Řekla bych, že jsem si ještě úplně neuvědomila, že to není žádná dovolená. Že tohle je teď můj život. A na příští 4 roky bude. 

Snad každý den přemýšlím o tom, na co všechno se těším, až o Vánocích přiletím domů. Na prvních příčkách jsou samozřejmě lidi. Následuje můj pejsek, cukroví a vlastně cokoliv upečeného mojí babičkou, domácí borůvky, které jsem nechala v mrazáku, že se budou v prosinci hodit, moje postel (i když ta, kterou mám teď, je fakt pohodlná, ne že ne!), všechno oblečení, které jsem nechala doma (protože točit stále dokola to samý člověka dřív nebo později omrzí). Je toho mraky. A věřte mi nebo ne, přemýšlet o tom nebo si to sepsat do velkýho seznamu mi vážně pomáhá. Jako by to bylo takové moje pomyslné světlo na konci tunelu. Vůbec nepřemýšlím o tom, že se po Vánocích budu muset vrátit.
Nechci aby to vyznělo tak, že se nemůžu dočkat, až odsud odletím. Miluju to tady. Miluju život, kterej si pro sebe pomalinku tvořím. Ale taky je mi devatenáct, a pryč od našich jsem nikdy nebyla dýl než týden a odstěhovat se dva tisíce kilometrů daleko je sakra scary. 

Taky si víc a víc uvědomuju, že člověk asi nikdy nemůže být stoprocentně spokojený. Když jsem byla doma, odpočítávala jsem dny do toho momentu, kdy konečně budu bydlet sama. Teď mi chybí ten plný dům, kde nikdy není ticho. Těšila jsem se, až si budu nakupovat a vařit sama... jak bych teď ocenila oběd od maminky. A takhle je to se vším. Čeho jsem měla moc, toho teď mám málo. Čeho jsem měla málo, teď mám moc. 
Ale taky mi dochází, že možná mým životním cílem není to, co jsem si vždycky myslela. Možná je to ,,jenom" najít tu rovnováhu. Rovnováhu mezi málo a moc. Najít to svoje tak akorát. Ve všech oblastech života.

Moje rodina sice tohle asi nikdy číst nebude, ale i tak to sem napíšu (a samozřejmě slibuju, že jim to řeknu i do očí). 

DĚKUJU. 

Děkuju vám za všechno, co pro mě děláte. Že mě podporujete ve všem, co si zamanu. I když s tím třeba někdy nesouhlasíte. Děkuju za tu lásku, za všechnu péči, kterou mi v posledních 19 letech dáváte. Vím, že to není samozřejmost. Byly chvíle, kdy jsem si přála vás vyměnit. Nebo aspoň ztlumit. Ale teď už vím, že jste tou nejlepší rodinou, kterou jsem si mohla přát. Slibuju, že už si NIKDY nebudu stěžovat. Na nic!

JSEM VDĚČNÁ.

Za všechno. Za vás, za přátele, na které se můžu spolehnout, za střechu nad hlavou, za jídlo, které můžu jíst, za oblečení, které můžu nosit, za vzduch, který můžu dýchat. 

Uvědomuju si, že tenhle článek je hrozně all over the place, ale takhle to právě vypadá v mojí hlavě. Vděčnost, těšení se, stýskání, žití.
Doufám, že mi odpustíte, že jste se dneska vcelku nic nedozvěděli. Ale já jsem se vypsala a cítím se... klidně. A optimisticky.

 
Jak se mám? Dobře.

E.